Ráda bych se chytla tématu týdne, který po své nešťastné situaci nastínil 
Musím říct, že článek Tátovi (od @jjprac) ve mě vyvolal smutné ale i krásné vzpomínky, tak jsem si řekla, proč si s Vámi trošku nezavzpomínat.
Není to dávno, co i mě opustil "otec". (I když je to již 6 let, přijde mi to jako včera). Proč ty uvozovky? Jednalo se o mého dědečka, ke kterému mám silnější vazby než k otci vlastnímu.
Dědeček byl osoba, ve kterém jsem vždy viděla oporu a vzor.
Paradoxně to byl on, kterému jsem už ve svých 10 řekla, že mě jednou povede k oltáři.
Proč mi právě on utkvěl tolik v srdci? Společně jsme trávili každé léto už od narození. Společné léto ve městě kde vyrůstal a kde se nachází i naše chata.
Byla to léta plná zážitků a utrpení.
Dědeček mě od mala učil jak čelit strachu. Byla pro mě noční můra být sama v noci na zahradě a on mě slíbil, že mi dá 50 kč, když na ní v přečkám noc. Do teď si pamatuju, jak se tu noc spustila bouře a já se uprostřed noci vracím promrzlá a zmoklá dovnitř do chaty. Nikdy nezapomenu, jak ho babička ve 3 ráno sprdla za to, že má teda hloupé nápady, když mě dělala čaj. :D
Byl to člověk, který mě učil dělat rukama. Moje nejoblíbenější část dne bylo dopoledne v garáži s dědou. Rozebírali jsme staré motory na měď a kov, vrtali jsme, malovali,... .
Děda mě naučil být kreativní, jako malá jsem si pod jeho dohledem postavila ptačí budku z prken na dvoře, brácha si z prken udělal autíčko. Společně jsme opravili starý povoz na seno a mnoho dalšího.
Naučil mě cenu peněz. Toho, že když něco chci, musím pro to něco udělat. Například měď a kov z rozebraných motoru jsme společně vozili na odkup.
Milovala jsem jeho pohádky na dobrou noc, je jedno kolik mi bylo, ale vždy jsem ho přemlouvala, ať mi něco poví. Vykládal mi o jeho dětství, o 2. světové válce, kterou zažil jako malý (samozřejmě i o vhodném tématu pro dítě, jako jsou bomby, letadla, nálety, sirény,...). Na mnoho historek si vzpomínám do teď.
Nesmím zapomenout na naše první opití s bráchou, kdy nám děda řekl, ať mu podáme pivo a my mu s bráchou z toho nealka upili.
Dokonce nás naučil, jak nalévat pivo a když už to nalejeme jak prasátka, tak jak zastavit pěnu. Musím říct, že toto je jedna z nejdůležitějších lekcí, kterou mi kdy dal.
Teď k tomu utrpení. Léto, je od slova odpočívat třeba od školy. Ale to nee, byla to i léta plná násobilky, vyjmenovaných slov, diktátů.🤢
Do teď si ty traumatizující chvilky pamatuji. Stačilo říct "tak jo, jdeme si napsat diktát" a po mě se slehla zem.
Každopádně to byl člověk, kterému jsem bezhlavě důvěřovala. Byl to člověk moudrý, hodně vzdělaný a tvrdohlavý, jako jsem teď já. Byl zde vždy, když jsem potřebovala. Byl zde vždy, když měl. Jen mi utekl moc brzo.
Ten rok, co umřel, byla zrovna chřipková pandemie a my se s ním nemohli ani rozloučit. Byla jsem tehdy poslední v rodině, co věřila, že to zvládne a byla naštvaná, když se mluvilo o pohřbu.
I z doby kdy umíral mám vtipnou vzpomínku, děda byl v kómatu, ale když se po 14 dnech probudil, první co řekl sestřičce bylo "kdy už ho sakra pustí domů, že ho to tam už nebaví". Měl mnoho zdravotních problému a neuvěřitelnou averzi k nemocnicím, neboť tam byl často.
Ačkoliv jsem říkala, že jsme neměli tu možnost se s ním rozloučit, on se semnou rozloučit přišel. Dědeček odešel v noci v den 19.2.
Proč to zmiňuji? V noci 19.2. mě totiž něco probudilo, pamatuji si, jak si něco sedlo na mojí postel a dalo mi to ruku na rameno. O jeho smrti jsem se dozvěděla ten den až odpoledne. I kdyby se mi to kdokoliv snažil vyvrátit, uvnitř vím, že to byl on a že se za mnou přišel rozloučit.
Sice jsem křesťanka, ale nevěřím v ráj ani peklo, ale věřím, že něco mezi nebem a zemí je.
Chtěla bych tímto článkem říct, že i když by nebe nebo něco mezitím neexistovalo, jsem tu MY. My nesoucí odkaz člověka, nesoucí vzpomínky, ztělesňující život. Je jedno co za majetek necháme, důležitější je, co zanecháme v člověku. Já můžu hrdě říct, že je ve mě hodně mého dědy a toho co mě naučil a hodně mého dědy přenesu zas dál, na svoje děti, neteř, synovce, a oni snad na své potomky. Je to nekončící řetězec a já vím, že i zesnulí v něm budou hrát velkou roli celou dobu.
Ještě jednou bych chtěla poděkovat za tento námět, za možnost si to zde odložit. Až se budu cítit sama, vím že to tady mám. Je těžké napsat něco o člověkovi, kterého vy neznáte. Je mi jasné, že ty vzpomínky budete číst jinak než já, ale já jsem na ně hrdá a jsem hrdá na to, jaký odkaz tu děda zanechal.
Budu ráda, když se připojíte k nám v duchu tohoto témata týdne. Zavzpomínáte si s námi nebo navážete na jiné a zároveň spjaté téma.