Samozřejmě, chtěl jsem psát o něčem jiném. Ale to skoro vždycky. Pak napsal 
Tak začnu tím, že válka v roce 1866 oficiálně vůbec nebyla prusko-rakouská... Byla to válka Německého spolku vedeného Rakouskem proti Prusku. Německý spolek, to bylo tehdy asi dvacet různě silných států. Kromě Rakušanů stálo u Hradce 80 000 jejich spojenců, Sasů. Byli vyzbrojeni, vycvičeni a vedeni ještě hůře než Rakušané. A jejich poměrné ztráty byly horší než ty rakouské...
Dalších 50 000 spojeneckých Bavorů se bezcílně potloukalo v okolí Prahy. Rakušané nezvládli jejich přesun na bojiště. Ale upřímně... Za čtyři roky se bavorská armáda, tentokrát jako pruský spojenec, "vyznamená" u Sedanu zejméně masakry civilního obyvatelstva. Což byly válečné zločiny i v měřítku 19.století. Žádný oslnivý vojenský výkon Bavoři nepředvedli... Bylo skoro dobře, že u Hradce nebyli.
Ale teď trocha retrospektivy. František Josef I. byl prvním vojensky vychovaným Habsburkem v dějinách. Doslova od dětství srostl s armádou. A cítil se být znamenitým vojevůdcem. V 29 letech, roku 1859, převzal osobně vrchní velení svých armád a vydal se proti Napoleonovi III. k Magentě a Solferinu dokázat, jaký vojenský génius v něm dříme. A strašlivě selhal.
Ovšem Napoleon Synovec selhal také. Bitvy se rozpadly do série střetů z chodu, které ústily v nesmyslné masakry na obou stranách. (Projíždějící švýcarský obchodník Henry Dunant byl tak otřesen, že záhy založil Červený kříž.) Oba "vojevůdci" záhy ztratili přehled i schopnost cokoliv organizovat a řídit. Ale František Josef ztratil také nervy. Byl lidsky otřesen utrpením svých vojáků a zavelel ke generálnímu ústupu. Čímž ztratil skoro jisté vítězství.
Protože schopný uherský generál Lájoš von Benedek Napoleona III. mezitím téměř porazil... On přehled neztratil. Byl to bývalý náčelník štábu maršála Radeckého, doslova ostřílený (mnohokrát v boji zraněný) voják, který miloval improvizaci a ve střetné bitvě byl doslova ve svém živlu...
Ale byl to také poslušný voják. Se slzami v očích splnil rozkaz a těsně před dosažením rozhodujícího průlomu a zhroucení francouzsko-piemonstských armád zavelel k ústupu...
František Josef se poučil. Už nikdy se nepokusil osobně velet. V Itálii se stal polním velitelem polní zbrojmistr von Benedek. A věřil si. Znal dokonale italské válčiště. Znal nepřítele, znal svoje jednotky. Sestavil si štáb a najmenoval velitelský sbor k obrazu svému... Připravil plán případné války a vycvičil a připravil pro ni jednotky. Kde jinde mohli Rakušané bojovat než v Itálii?
A pak vypukla válka s Pruskem. Prusové jako spojence získali Italy. Ale Benedek se svého vítězství nad nimi nedočkal. Byl povolán jako vrchní velitel k Severní armádě. Do Čech. Těsně před vypuknutím bojů. V Itálii slavně zvítězil rakouský arcivévoda... S Benedekovým plánem, štábem a jednotkami.
Benedek neznal vůbec válčiště. Neznal svůj nový štáb (a nebyl s ním vůbec spokojen), neznal své jednotky (od počátku měl s jejich veliteli neshody). Vůbec se mu nechtělo k Severní armádě... Ale dostal rozkaz. A armády jdoucí na porážku také potřebují své velitele.
Prusové metodicky postupně porazili všechny rakouské spojence z Německého spolku. Někteří z nich bojovali houževnatě, statečně a dobře doslova do posledního náboje... Benedek se zatím snažil poznat válčiště, soustřeďoval jednotky a rozvíjel je proti Prusům. Měl na to 14 dnů. Alexandr Makedonský, Caesar, Napoleon I. by možná dokázali víc. Možná. Ale Benedekovi se to vyčítat nedá. Byl jenom schopný voják. Který velel nejvýše 30 000 mužů. Teď dostal 220 000.
Prusové vyrazili přes hory. Benedek s nimi svedl několik potyček. Až na jednu všechny prohrál. Rakušané platili za jednoho vyřazeného Prusa šesti svými vojáky. Benedek zaslal svému císaři depeši, kde žádal, aby František Josef I. uzavřel mír. Císař se ho zeptal, jestli už byl poražen ve velké bitvě, protože Habsburkové se žádných území bez vojenské prohry nikdy nevzdávají... Benedek pochopil. Začal připravovat bitvu, ve které čestně prohraje.
A teď k těm puškám. Pruská Dreyseho puška, tzv.jehlovka-zadovka s hladkou hlavní, byla konstruována tak, aby vypálila 6x za minutu. Voják se při nabíjení a střelbě mohl nacházet prakticky v jakékoliv poloze. Nicméně účinný dostřel pušky byl asi jen dvě stě metrů s přesností 2,5 metru na 100 metrů (vrata od stodoly).
Rakouský voják byl vyzbrojen puškou systému Lorenz. Ta byla nebíjená zepředu... Ale měla na rozdíl od té pruské drážkovanou hlaveň. Takže měla účinný dostřel až 900 metrů. Na 200 metrů dosahovala přesnosti 50x50 cm. A dobře cvičený voják z ní dokázal vypálit dvě rány za minutu. Stále ve stoje.
Rakušané měli jasně lepší dělostřelectvo a jízdu, Prusové mírnou početné převahu... Ale na rodíl od Benedeka dokonale díky špionáži znali terén. (Čeští Němci byli věrni svému císaři. Ale několik let před vypuknutím války kraj procestovali skupiny pruských "turistů" s velmi prkenným držením těla, kteří si stále něco kreslili a zapisovali...) Pruské mapy Čech tak byli lepší než rakouské.
Navíc Prusové měli plán. Benedek ne. Byl zvyklý velet ze sedla. Okamžitě reagovat na situaci... On ale vojska v Čechách necvičil. A výcvik se ukázal být kamenem úrazu.
Nabízí se, že Rakušané by měli zaujmout obranou pozici, s co možná nejlepším výhledem a výstřelem. (Tyhle termíny používám jako záložní poručík AČR, dobové byly jiné.) A masakrovat přesnou palbou přibližující se Prusy na dálku. Nicméně uznávám, že dobrý výhled v dobách černého střelného prachu mnoho minut při prudké palbě nevydržel...
Jenomže... Kulka je hloupá, bodák je chlapík! To bylo heslo velkého Kutuzova. Rakouská armáda v běloskvoucích unidormách (jen polní myslivci a dělostřelci měli jiné) byla prodchnuta útočným duchem... Nasadit bodák a v sevřených praporních čtvercích vpřed!
Důstojníci jsou cvičeni v mávání šavlemi a v povzbuzování vojáků osobním příkladem. Pravda, v cvičebním řádu rakouského vojska se rozpracovává i metodika výcviku střelby a nabíjení vleže... Ale prosím Vás, jen zbabělec si v boji lehá na zem... Ještě by se při tom zašpinily uniformy!
To zbabělí Prušáci měli ošklivé, zelené uniformy. A učili se zalehnout v rojnici a pálit a pálit... Ne na jednotlivce. Do pochodujících bílých mas. Bylo prakticky nemožné se netrefit...
A tak proběhla bitva. Ano, Benedek udělal několik kardinálních pitomostí. Například bojoval s Labem za zády... Ale bitvu nakonec prohrály nesmyslné a svévolné útoky jeho podřízených na bodák... A naopak neplnění Benedekových rozkazů.
Hodně se mluví o rakouských dělostřelcích. Tak tu budiž řečeno, že ustupující, nebo spíše prchající, rakouskou armádu zachránil, umožnil jim překonat Labe, sebevražedný útok rakouské jízdy. Na 7000 jezdců se vrhlo na šavle do útoku, aby získalo pro pěchotu chvíli času a jezdci umírali co možná nejpomaleji...
A proč měli Prusové tak "malé" ztráty na životech ve srovnání s Rakušany? Díky lékařské péči... Pruská armáda si všimla výzkumů jistého francouzského přírodovědce Ludvíka Pasteura. Pruští felčaři si myli ruce a vyvařovali své nástroje... Nic jiného za tím není.
A co poražený Benedek? Hodili to na něj. Postavili ho před polní soud. Ten císař zastavil. Benedek ale dostal panovnický příkaz mlčet. Nesměl se očistit. Zřejmě srazil paty a zasalutoval... Možná, že při tom měl zase slzy v očích. Ale poslechl, jinak to neuměl. Nenapsal ani paměti. Pravý rytíř. Rytíř smutné postavy. Jak bývá charakterizován don Quijote de la Mancha.
A teď, proč jsem na Benedeka nedávno myslel. Jak jsem napsal, i předem poražená armáda má svého velitele. Nebo takový tiskový mluvčí. Vysvětlovat nevysvětlitelné a obhajovat neobhajitelné. To je, panečku, tvrdá práce. Nebo takový učitel... Jak naučit makaky háčkovat?
P.S.: A dvě hodiny jsou fuč... Ale jo, tohle psaní mě fakt bavilo.