Ano, dnes máme rozdělenu moc ve státě na zákonodárnou, výkonnou a soudní. To se učí děti už na základní škole. Ale bejvávalo jinak... Když ještě vládli králové z milosti Boží. To bývala ta moc ještě nedělitelná. A jedním z hlavních úkolů každého vládce bylo svoji zemi bránit a chránit. Včetně lidu tam žijícího.
Ne každý panovník tuto svou povinnost vykonával osobně. Už od starověku. Faraoni spíš velkými bojovníky nebyli. Ale také se mezi nimi našli. V Číně bylo vojenství považováno za velmi podřadné povolání a bojovní císaři tam byli ještě raritnější... Takže přeskočím rovnou do středověku. A do Českých zemí.
Bořivoj měl to boření vojsk přímo ve jméně... A i svatý Václav musel bojovat. On i o sto let starší Karel Veliký to dotáhl na světce, jednoho z patronů sjednocené Evropy. A to byl nějaký zabiják.... Ale to zase odbočuji. A nedržím se našeho českého písečku. Jářku, já přeskočím i dobu knížecí!
Takže Přemysl Otakar I. Ve válce strávil skoro celý svůj život. I když si nevzpomínám, že by někdy svedl nějakou významnou bitvu. Jeho syn, Václav I., byl sice magor (zvuk zvonů u něj vyvolával migrénu, nemohl usnout v blízkosti zlatého předmětu...), ale jako král byl nadprůměrně dobrý. Tedy do smrti svého syna Vladislava, pak už ho to všechno přestalo bavit. Ale k věci. Čelil Tatarům chána Bátua, válčil se svým bratrem Přemyslem, moravským markrabětem, i se svým synem, pozdějším Přemyslem Otakarem II., válčil o Rakousy... A všude obstál.
O Přemyslu Otakarovi II., králi železném a zlatém snad netřeba psát. První český král, který zůstal po bitvě ležet na bitevním poli. Konkrétně na Moravském...
Jeho syn, Václav II., měl z braniborské "výchovy" (Ota V. Branoborský se po Moravském poli stal jeho poručníkem) velmi podlomené zdraví, umírá ve 34 letech, ale zabojovat si ještě stihl. (Ona braniborská krutost je možná jen kronikářským výplodem. Tuberu mohl chytit kdekoliv, nejen ze špatné výživy a zimy.) Jeho prvním válečným učitelem byl Záviš z Falkenštejna. Po jeho popravě si už Krakovsko a nárok na zbytek Polska vybojoval sám. I když dával přednost diplomacii.
Václav III. byl zavražděn v Olomouci, což děti vědí. Ale že to bylo na válečném tažení do Polska, to se ví už méně. Václav III., to je takový český Hamlet. Zavražděný v šestnácti letech. Po smrti svého otce se sice vrhl do víru života poněkud hýřivě a marnotratně... Ale na trnité cestě hříchu se potloukal asi jen rok. Co byste chtěli od puberťáka. Pak začíná páchat státnické činy a svůj dosavadní styl odvrhuje... Král český, uherský a polský. Kam to mohl dotáhnout, jak mohla Evropa vypadat... Se už nikdy nedozvíme.
O Janu Lucemburském netřeba psát. Krátce před svou mrtí přikázal násilím odvést svého raněného syna Karla z bitvy u Kresčaku. Nechtěl, aby tam zahynuli oba čeští králové.
Karel je válečník par excelance. Je to asi nejuniverzálnější český král. A na bojišti vyniká jako stratég, taktik i jako bojovník s dřevcem a mečem. Což se nedá říci o jeho synech. Václav je podivín a bojům se vyhýbá.
Zikmund je stratég, proti Turkům celkem úspěšný. Jen v Čechách, které nejsou středobodem jeho pozornosti, má jisté potíže... Bitvy za něj ale svádějí jiní. Ne, není to Neklan, který by za sebe na Tursko pole poslal Čestmíra... I Zikmund přihlíží bitvám osobně, aby zvýšil morálku svých mužů. Například při té podivné patálii na Vítkově. Ale velení přenechává zrovna tam svému zkušenému generálovi Pippovi Spanovi z Ozory. Až na ten Vítkov skvělému válečníkovi, který pro něj v příštím roce dobyl celou Moravu...
Tak o Jiříkovi z Poděbrad je známo, že už ve 14 letech bojoval u Lipan. Na té správné, vítězné straně. A všem svým bitvám později velel osobně. Což tedy jeho nástupce Vladislav Jagellonský nikoliv. Nicméně uherského krále udolal kombinací diplomacie a vojenské fabiánské strategie a nakonec získal i uherskou královskou korunu...
Vladislavův syn Ludvík se pak utopil na vojenském tažení, konkrétně při útěku od Moháče, kde byl na hlavu poražen Turky.
A přicházejí Habsburkové... Kteří se raději snoubí a země získávají obratnou sňatkovou politikou, než aby je dobývali krví a železem. A do bitev nejezdí ani na čumendu. Ani to není úplně bezpečné. Rodová zkušenost jim říká, že kdo se udží dost dlouho na živu, vyhraje. Hlavně mít hodně dětí...
Vlastně až Josef II. se cítil být velkým válečníkem. Nepochybně pod dojmem z pruského Friedricha Velikého. Na konci své vlády vede válku proti Osmanské říši jako spojenec Kateřiny Veliké. Velí osobně. A je sám ze sebe zklamaný. Což přispěje i k jeho smrti ve 49 letech. (Tak hlavní příčinou bylo přepracování. Většinu života pracuje 18 hodin denně. A na konci života se mu hromadí jen neúspěchy ve všem, o co se pokusí.)
Mimochodem Rakousko tehdy před blamáží zachraňuje a z louže vytahuje jedenasedmdesátiletý reaktivovaný (prakticky si odskočil ze smrtelné postele) generál Laudon, který mění drtivou porážku v brilantní vítězství a dobývá na Turkovi Bělehrad. Osm měsíců na to umírá stářím.
Pak přicházejí napoleonské války... Cožpak František I. je horší než Napoleon? Po Slavkovu si i František sebekriticky přiznává, že ano. A do bitvy už nevytáhne.
František Josef I. byl vychován ve vojenském duchu. A cítil se být povolán vykonat na bitevním poli velké věci... Což mu vydrželo až do bitvy u Solferina, kde osobně velel. Jednak zjistil, že je jako vojevůdce nepoužitelný, ale také to, že mu pohled na krev a válčení nedělá dobře. Nicméně armádu stále miluje. Zejména přehlídky, manévry... Stává se uznávaným znalcem přes vyznamenání a řády. Ale nesedlá už ani ke Hradci Králové, ani nikam jinam.
Přeci jen odhlédnu od Českých zemí a podíváme se do Německa... Vilém I. Pruský je voják. Bojoval jako mladík pod Bluecherem u Ligny a Waterloo proti Napoleonovi. V roce 1866 velí obsazení Šlesvicka a pak vpadne do Čech. U Hradce je přítomen. Nominálně velí on.
Ale nechává von Moltkeho dělat svoji práci. Uznává, že von Moltke je lepší voják. A stejně tak je Vilém přítomen i u Sedanu, kde se mu vzdává Napoleon III. Ale i tam velí von Moltke. Vilém I. Pruský, 1797-1888, je skromný muž. Sice je král a první německý císař. Ale zná svoje limity. Našel si von Moltkeho a von Bismarcka. A přenechává jim slávu i místo v dějinách. Mimochodem i Bismarck byl u Hradce a i u Sedanu. A také se Moltkemu do řemesla nevměšuje, i když i on je voják...
Žádný monarcha se na frontu I.světové války nepřijel ani podívat... Možná i proto tam vojáci tolik trpěli. A pak už osobní účast panovníka ve válce není v módě. Panovníci až na výjimky jen panují, ale nevládnou. Na bojiště se nejede podívat ani Hitler, ani Stalin... Jsou sice vrchními veliteli. Ale jaksi za pecí...
Neodpustím si takovou historickou zvláštnůstku... Winston Churchill, velký excentrik, si umanul, že bude prvním Britem, který se vylodí při invazi v Normandii. Ale Král Jiří VI. se dal slyšet, že ta čest bude patřit jemu... Tak se sir Winston musel svého plánu vzdát.
Zase, co kdyby... Jiří VI. se mohl zase jednou stát panovníkem, který padl v boji. Možná, kdyby si mohl vybrat... Za sedm let zemře na rakovinu plic a arteriosklerózu. Bylo mu padesát sedm. Kdybych si já mohl vybrat, vsoupil bych raději teď do dějin, nebo zemřel neznámý v posteli v jedenašedesáti? Ale to je zase zcela nesouvisející myšlenka.
A tak svůj exkurz mezi válčící české vladaře v nejlepším ukončuji.