Do Třince na stadion jsme společně s
vyrazili až v pátek, tedy v den závodu. Cesta je to pro nás (skoro) Perníkáře z Pardubic sice poměrně dlouhá (zvlášť na páteční odpoledne), ale lepší pozdě, než-li později. Plán byl ubytovat support ( a spol) ve Frýdlantu, dojet do Třince na akreditaci (pro startovní číslo atd...), v klidu povečeřet a pomalu se připravit na start. Čas jsme měli poměrně komfortní, protože začátek závodu byl plánován až na pozdních 21:45.Jak ale praví Murphyho první zákon: "Co se může pokazit, se pokazí", a tak první defekt nastal hned po příjezdu do Frýdlantu, kde má drahá polovička zjistila, že sice myslela na psa, kterého na cestu připravila dokonale, nicméně zapomněla u toho myslet i na sebe. Abych to zkrátil, její cestovní taška jaksi nevycestovala společně s námi a zůstala doma. První zastávku v Třinci jsme tak místo akreditace věnovali místním obchodům. No nic...
Napodruhé už to ale klaplo. Akreditace proběhla během pár minut (což cením, neb jsem se trochu bál front) a byl čas na večeři. Rozhodli jsme se pro místní Ecoburger. Což možná není typické předzávodní jídlo sportovců, nicméně když člověka čeká 100 kilometrů a přes 5 tisíc metrů stoupání, klesání a přes 20 hodin na cestách, dá se to, alespoň myslím, pochopit. Zvlášť když takový podnik myslí i na nás bezlepkáře... Burger chvíli trval, což mě na chvíli znejistělo, ale já mám dobré spalování a rychlý metabolismus. Navíc netrpím žádnou předstartovní nervozitou (proč taky, když jezdím na závody pro zážitky a soupeřit sám se sebou, ne s ostatními), takže 2 hodiny na vytrávení bohatě stačily.
Smrku se mezi úspěšnými i těmi neúspěšnými účastníky B7 říká různě. Například Smrt. Já osobně jsem po cestě přišel na, myslím, trefnější pojmenování - Zm*d. Je to vskutku nekonečná cesta nahoru a stejně nekonečná cesta dolů. Je to první kopec v celém závodě, o kterém opravdu nemůžu od prvního do posledního kilometru říct nic pozitivního. Je to hnus. Ale člověk má pak v Čeladné pocit skutečného zadostiučinění, když překoná i tohle. 68 kilometrů v nohách a přes 3000 metrů stoupání i klesání. V podstatě má pocit, že teď už vážně přežije všechno. Zvlášť když se poprvé po dlouhých a úmorných hodinách vidí se supportem (v Ostravici to letos kvůli dopravě bylo příliš komplikované).
Čeladná
A pokud si člověk myslí, že hůř už být nemůže, tak se šeredně plete...
Na řadě je totiž Čertův mlýn. Což znamená dalších 8 kilometrů stoupání a dalších cca 700 výškových metrů. A jestli jsem na Smrku nadával, tady jsem skutečně přemýšlel o smyslu vlastní existence a nad zbytečností vlastního života a téhle soboty... Navíc mi přestalo chutnat jídlo a upadl jsem do těžké letargie.
Po výšlapu pochopitelně následuje sestup a taková double občerstvovačka - Pustevny a následně Ráztoka, kde jsme se měli sejít se supportem. Problém je, že člověk už má na kaši nejen nohy, ale i mozek. Takže jsem vítězoslavně přišel na Pustevny a hledal
Po slanění Pusteven do Ráztoky mi bylo supportem jasně řečeno, že tady už rozhodně vzdávat nebudu. Což jsem neměl ani v plánu (byť jsem tak asi vypadal), protože po tom, co jsem absolvoval cca 80 kilometrů (a víc jak 4000 metrů nahoru a dolů), už bych nikomu takovou radost neudělal, i kdybych se měl do cíle doplazit po břiše. Navíc už to bylo jen dva kopce daleko... Zároveň jsem ale chytil lehkou obavu z toho, že do 24 hodin to být nemusí, což by mě vzhledem k mezičasům v tu chvíli hodně mrzelo. Bylo jasné, že pokud mám někde ještě zmobilizovat síly, musí to být na další kopec - Radhošť.
Hned zkraje po opuštění občerstvovací stanice jsem se chytil dvou zkušených závodníků a trochu vyzvídal, jak dlouho si myslí, že ještě půjdou, jak dlouho bude trvat Radhošť a nakonec Velký Javorník. Když mi bylo sděleno, že letos se jim nic nepovedlo a pravděpodobně jim trasa zabere 25-26 hodin, vyděsil jsem se.
Přece tady sakra nebudu trávit víc jak den!
Rád bych řekl, že jsem Radhošť vyběhl, ale to by byla příliš velká nadsázka. Nicméně jsem těch 10 kilometrů na poslední občerstvovací stanici zvládl skutečně poměrně rychle. Tuším mi to trvalo necelé 2 hodiny a protože hodinky ukazovali na OS Pindula asi 20:50, měl jsem tři hodiny a 10 minut na poslední výstup na Velký Javorník a následný poslední sestup do cíle ve Frenštátě.
Pokud si někdo myslí, že tenhle kopec a následný sestup už je víceméně za odměnu, tak se plete. Je to prostě jen poslední velký Fuk You!* od organizátorů a Beskyd. Jinak si to prostě nedovedu vysvětlit... Cestou si tak třikrát říkáte, že už to musí bejt fakt poslední kopeček nahoru a pak už konečně uvidíte rozhlednu na Javorníku a tak třikrát jen zklamaně zasténáte, protože je to ještě jedna zatáčka... a ještě jedna... a ještě jedna...
No a když tam jste, tak klesáte. A klesáte. A klesáte. Tak čtyři kilometry před cílem slyšíte muziku z náměstí a je Vám naprosto jasný, že tam téměř jste. Že to máte fakt za rohem. Že už jste to dali. 100 kilometrů, 5600 metrů... ale pořád se motáte někde v hlubokým lese okolo Frenštátu. Až pak asi kilometr do cíle konečně vylezete někde na kraji města a pak už víte, že jste tam, že Vás čeká červenej koberec a posledních několik schodů pro medaili (ne nedělám si srandu, fakt Vás to nechaj vyjít!).
Ten závěr se vlastně nedá ani moc komentovat. Musí se to zažít. Je to neskutečnej pocit zadostiučinění, protože člověk během toho závodu v určitý fázi fakt fyzicky i mentálně trpí. Myslim, že to zažije drtivá většina zúčastněných. A nedá se to úplně předat. Takže pokud Vás běhání a treky po horách baví, zkuste si pro to doběhnout. Slibuju, že to za to stojí!
Nakonec jsem trasu zdolal za 23 hodin a 8 minut. Což myslim na první návštěvu a na hobíka, co během roku naběhal slabých cca 1200-1300 kilometrů není úplně marný. Nasekal jsem pár chyb, kterým bych se příště (jo fakt jsem to řekl!) vyhnul.
V první řadě už bych si nevzal camelbek (hydrovak). Zbytečně to zdržuje. Myslim, že na občerstvovačkách bych tak mohl strávit třeba o 20 minut kratší čas, kdybych tam s tím neblbnul...
V druhý řadě se mi nepovedlo to zařazení na start. Příště bych určitě chtěl jít někam do první poloviny startovního pole (ostatně jsem i s tímhle časem skončil někde na 832. místě a příště bych to chtěl zvládnout pod 20 hodin).
Zatřetí bych víc trénoval seběhy. Nahoru na kopec se s hůlkama dostane skoro každej, kdo chodí po horách. Ale sbíhat dolů je jiná disciplína, která vyžaduje skill a praxi. A myslim, že se tím dá nahonit spousta času.
Co bych ještě zkusil, je snížit váhu věcí v batohu...
Co se mi naopak myslim docela povedlo, bylo jídlo a pití. Ne že by to bylo perfektní a dokonalý, ale v zásadě jsem spokojenej. Na každý občerstvovačce jsem vypil ionťák a vodu z kelímku, doplnil vodu na cestu, dal si ovoce a na cestu gel/tyčku. Nahoře na kopci jsem se najedl znova, zapil to vodou a tak pořád dokola. Žaludek za 23 hodin ani jednou neprotestoval. Přehřátí se taky nekonalo, byť bylo chvílema opravdu dost vedro... Tady asi dobrý.
Mno, co dodat závěrem. Snad jen, že to byla smršť emocí, pocitů a myšlenek všeho druhu. Bolelo to? Jistě. Ale jak Vám na B7 připomenou na každém rohu:
Lehce dosažené věci nemají žádnou cenu
Úplným závěrem velké Díky všem, kdo mě na týhle cestě podporovali, ať už na místě, nebo na dálku. Hodně mě překvapilo, kolik lidí mi psalo, nebo vyjádřilo podporu. Fakt si toho cením!
Speciální poděkování pak pochopitelně patří