Vyděržaj pioněr a teacup
Ne tenhle článek nebude o no pain, no gain. Ani žádný jiný takový volovině. Bude o tom, že když něco člověk chce, je třeba trpělivosti, času a prostoru. A pak budeme chvíli rozlejvat hrníčky...
Začněme zostra a rovnou řekněme, že dát něčemu šanci není na tejden. Není to ani na 14 dní. A není to ani na měsíc. Pravděpodobně je třeba minimálně čtvrt roku na to, aby člověk pochytal alespoň základní principy určitý dovednosti, přístupu, systému, nebo filosofie. A u některých to možná potrvá i měsíce až roky. Nejsem sto tvrdit, že to tak funguje ve všech oborech, ale u cvičení to platí dvojnásob.
Já často okolo sebe vídám lidi (protože se s nima o tom bavim, diskutuju, píšu si), který mi třeba řeknou, že dostali nějakej cvik od svýho fyziáka (takhle já říkám fyzioterapeutům) a on nefunguje. Ale co se myslí tím nefunguje? Kolik reálnýho času si tomu dal(a)? Chápeš taky, že to má nějakou posloupnost? Odpověď bývá: "No jednou, dvakrát sem tam zašel, doma to dvakrát-třikrát zkusil a výsledek nula." Sorry, to je málo. Vůbec nemůžeš chápat, co se ti ten člověk snaží říct, co se ti snaží předat, jestli to má a nebo nemá nějakou logiku. To, že sis na 5 minut dvakrát v tejdnu zamával s činkou ti rameno neuzdraví (teda s největší pravděpodobností). A to, že si dvakrát navštívil fyzioterapeuta neznamená, že budeš do konce života neprůstřelnej. Věci vyžadujou čas a pokud si předchozích 20 let kašlal(a) na svoje ramena, tak 10 nebo 15 minut tvýho času teď, v podstatě skoro nic neznamená. Ne že bych tím někoho odrazoval od dělání čehokoliv, ale je třeba se vrátit zpátky na zem.
Ten samej problém je ale napříč tímhle odvětvím.
Dneska zkusim jógu a pozetří už mě bere zumba. Teď běhám, ale jakmile zjistim, že vyžaduje úsilí běhat s nějakou kvalitou, ustoupim a jdu na spinning. Dneska dělám crossfit a zejtra půjdu tancovat... A já nemám nic proti tomu, zkoušet nový věci. Jen si myslim, že by to úplně nemělo skončit nějakým ADHD poskakováním z věci na věc, kdy ve skutečnosti nedělám nic, ničemu z toho nerozumim. Zkrátka dej věcem čas. Nech je chvíli pracovat. Poznej to. Aspoň částečně. V základu. A pokud ti to po měsících nic nepřináší, nebaví tě to zkoumat, tak oukej. Nech to plavat a běž si zkusit něco jinýho.
To co popisuju, tak si v zásadě představuju dřívější vztah žák-učitel. Chtěl-li člověk dosáhnout satori, trávil čas někde v klášteře. Dlouhý měsíce, až roky. A absorboval do sebe něčí přítomnost. Někomu to pomohlo, někomu méně. Ale troufám si tvrdit, že vždycky tam bylo nějaký poznání. Možná poznání toho, že tohle vlastně není pro mě. Ale i to je cenná zkušenost. I to je uvědomění. Ale to jádro se z toho prostě nedá vydestilovat za 3 tejdny a nekončí nějakým certifikátem. Je to otázka toho v sobě něco probudit. Objevit v sobě nějakou kvalitu, chuť, potřebu. Drajv...
Velká spousta lidí ale tohle nikdy objevit nemůže, protože je to plavba po totálním povrchu. Je to jako číst si o tom, že v oceánu jsou krásný korálový útesy, ale nikdy se nepotopit a jen v něm plavat s hlavou nahoře. Jediný co vidíte je další vlna a možná horizont. A vedle toho máte informaci o tom, že tam dole pod váma žijou nějaký tvorové. Ale ta zkušenost, ta tam prostě není...
...
No tak to byl takovej povzdech a teď pojďme něco rozbít a rozlejt. Tenhle cvik je podobně jako předchozí svatozář cvikem na mobilitu a uvolnění ramen. Někdo tomu říká hrníček, další číšník (jako že něco servírujete), ale v baguazhang odkud to zřejmě pochází (jistej si nejsem, možná je to z tai-chi nebo qi-gong), se tomu říká teacup. Ve vzduchu tak jako prapodivně opisujete takovou osmičku a dá se to provádět na tisíc a jeden způsob. Stačí si třeba na youtube zadat "baguazhang teacup" a uvidíte sami.
Já vám ukážu takovou základní verzi, kterou používám já a dělám to v rámci nějakých asistenčních cviků kvůli zdraví ramen (takže několikrát třeba po 10-15 opakováních). Ve chvíli, kdy dokážete udržet v otevřený dlani třeba talíř (aniž by vám spadl na zem, nebo ste s sebou nemuseli viklat ze strany na stranu, abyste ho udrželi), tak si do ruky můžete vzít závaží. Nicméně varianta na videu spočívá v tom, že palcem ukážete směrem ke stropu a pokusíte se ho udržet směrem ke stropu celou dobu. Cvičení se provádí pomalu a s plným vědomím. Což mimochodem zmiňuju úmyslně, protože zrovna tohle chce vždycky někdo očůrat tím, že tu smyčku udělá rychle. Ale tak tím koneckonců ojebává tak max sám sebe.
Za další poměrně důležitou věc považuju, aby člověk pokud možno rameno nezvedal k uším, ale nechal ho ideálně ve spodní pozici. V téhle verzi taky nekomíhejte trupem ze strany na stranu, ale pokuste se udržet vzpřímenou a rovnou pozici jako kmen stromu, jemuž se pohybuje jen větev. Je i verze, kde zároveň rozhýbáváte i páteř, ale teď nám jde čistě o rameno.
Z verze se potom dá vycházet dál. Hrát si můžete s velikostí opsaný osmičky, jde to dělat obouruč, případně třeba v rytmu jednou rukou o půl doby zpožděně. Třeba. Nebo se inspirujte na youtube.
Enjoy. :)
Tréninkově byl začátek novýho měsíce výživnej. Skoro 6 hodin cvičení za 2 dny a v tom jedna pomalejší desítka, bo mě po cestě chytlo koleno. Doběhnout jsem ale musel (nebo nemusel, ale pěšky se mi 5 kiláků zpátky nechtělo). Tak jsem celou dobu hledal alternativu - pomalejší tempo, rychlejší tempo, víc zakopávat, míň zakopávat...