O výzvách a cvik na uvolnění ramen
Dnes se snad zadaří postnout příspěvek zase do komunity. Poněvadž včera to nějak nevyšlo...
Kdo hodlujete (to je jako schválně dvojsmyslná narážka, coineři snad pochopili) sociálním sítím, možná jste si všimli, že teď jsou plný internety různých výzev (pro ty kdo netuší o co jde, tak zpravidla to chodí tak, že někdo vymyslí výzvu jako třeba: "napiš mi 5 tvých současných nejoblíbenějších písní", někoho označí a ten člověk do 24 hodin "musí" ty písničky postnout a zase někoho označí dál...). Takže si všichni vzájemně posíláme fotky z dětství, zkoušíme panenkovat (jak si to říkal 
Jde jen podle mě o to, aby si člověk uvědomoval, že je to jenom rozptýlení a v tom docela spatřuju problém dnešní doby. My jsme totiž na rozptýlení závislý. Jsme na tom tak závislý, že nemůžeme bejt 5 minut sami se sebou o samotě. Musíme pořád do něčeho rejt, něco uklízet, opravovat, na něco se dívat, něco poslouchat. Hlavní je, uniknout sám sobě. Abych se nemusel podívat na to, jakej sem. Což je třeba krásně vidět právě na těch pohybovej výzvách...
Spousta lidí teď zjistila, že dokáže třikrát přehodit míček a má hned pocit, že ovládla žonglování. Což samozřejmě už jen těžko může bejt dál od pravdy (Sakra, já vim o žonglování strašně málo a to pár drillů zvládnu!). Jenže už už chtěj další výzvu, aby unikli nudě a sami sobě. Aby náhodou nezjistili, že naučit se žonglovat, je vlastně docela práce. A jako každá práce to vyžaduje čas. Nějakou vlastní investici svýho vlastního vědomí a pozornosti. A tak je jednoduší brouzdat těma internetama a unikat a unikat a unikat. A jen o tom co chtít mluvit a mluvit a mluvit. Přitom ve skutečnosti nedělat nic.
Já si třeba z toho důvodu poslední dobou fakt vybírám, na co se chci a budu koukat. Protože sem úplně totálně přesycenej a vlastně je mi to úplně fuk, co kdo umí a dělá a co novýho postnul na internet. Protože kdybych to měl všechno číst a všechno vidět, tak bych právě jenom četl a koukal. Na nic jinýho bych neměl čas. A jen bych mluvil a ničemu skutečnýmu v sobě nedal prostor, aby to rostlo. Abych se učil...
A ačkoliv to s 
Takže kdybych měl něco poradit všem těm lidem, který jdou od výzvy k výzvě a brouzdaj po internetech a hledaj rozptýlení, tak by to bylo to, aby si něco zkusili vybrat a začali se tomu věnovat. Jako fakt věnovat. Poznávat. Zkusit to rozklíčovat. A je jedno jestli to bude hudba, četba, nebo nějakej pohybovej úkol. Ale vyberte si jednu věc a dejte tomu půl roku, možná rok. A pak se třeba na ty věci začnete dívat úplně jinak. Z kompletně jiný perspektivy. A možná dokážete vidět jistou kvalitu a něco fakt ocenit...
Uzavřem to jednou výzvou, kterou na Instagram postnul jeden učitel z Pohyb je život od Petra Růžičky. Ten tenisák si dáte tzv. "do vidličky" (ne jako násilím mezi prsty, ale na prsty) a zkusíte si sednout, lehnout na záda, na břicho a vstát, aniž by vám upadl. Volnou rukou si můžete pomoct a pokud to v pohodě zvládáte na obě ruce, můžete to zkusit bez dopomoci ruky. My jsme si vymysleli pár ještě těžších variant. Jedna z nich je, že tenisáky máte na obou rukách a když i to jde, tak to zkuste ještě celý jenom na jedný noze :) No a to je vlastně přesně ono. Kdyby se tim člověk pár měsíců zabejval, tak vymyslí nespočet alternativ a zjistí, že se cestou musí naučit hromadu věcí a komponentů, aby to celý dal dohromady. A to už je ten čas a práce. :)
Tak to byla filozofická chvilka a teď k těm ramenům (
A já si teď střihnu od tréninku na pár dní volno, protože potřebuju něco dořešit ke své spokojenosti. Takže flákárna, nohy na stůl a spousta popsaných papírů. :)