Na vězeňském dvoře zastavilo auto. Další transport. Byl jsem v něm já. Úchyl. Číslo 69.
Cela s výhledem na dvůr. Uprostřed něho lampa.
Vysoká lampa. A na ní holub.
Sedí tam. Každé ráno. Přísahám, že se mi vysmívá. Ten pták. Je to ON. Vím to. Ten samý pták, jako tenkrát na náměstí. Na věži. Na hodinách. Bezpečně jsem ho poznal. Vysmívá se mi.
Jsem zavřený a ONA je daleko. BOHYNĚ. Ta mě sem dostala. Je to policajtka. To vím jistě. Sledovala mě. Ukápla hořká slina na vězeňskou postel. Špinavou postel.
Ta děvka. Ta nádherná. Ta potvora. Šíleně svírám pěst. Drcené žmolky toaletního papíru padají na podlahu. Mám absťák. Ne po drogách, ale po NÍ. ONA je má droga.
Včera jsem JÍ viděl.
V okénku mojí cely. Ráno se otevřelo a objevila se JEJÍ tvář. S těmi rty, ó. Ano. ONA.
Ta vzpomínka mě přivádí k šílenství. Svíjím se na své posteli. Na samotce.
Mé řvaní po nocích už spoluvězni nevydrželi. Zlomil mi ruku. Jeden z nich. Tlusťoch. Každý se ho bál. Já ne. Teď už ano.
Okénko mojí cely. Otevírá se.
Brýle. Kulaté velké brýle. Sluneční brýle. A za nimi JEJÍ pronikavé oči. Nevidím je. Cítím je. V celém svém těle. Prohlížejí si mě. Až do morku kostí.
Mráz. V celém těle. V mém těle.
Okénko klaplo.
Nastalo ticho.
Jsem sám.
Ticho prořízl praskot. Cosi křuplo. Má pravá ruka. Dívám se na ní. Tužka. Zlomil jsem tužku ve své ruce. Pravé ruce.
Napíšu JÍ dopis. Milostný dopis. Dopis pro NI. Pro BOHYNI.
