Dlouho jsem nic nepřidal. Ne snad proto, protože nechci, ale ve vedrech se mi evidentně vaří mozek. Už jsem dokonce pár věcí i rozepsal, ale musel jsem je zahodit, protože buď nedávají smysl, nebo přímo stojí za...nic. Ale teď už se snad dílo podaří. Jdeme na to!
...
Název článku je vlastně přeloženej citát z pera Stephena Jepsona ("Never leave the playground"). Vitálního staříka, kterýmu bude nejspíš tak kolem osmdesátky a kterej dělá v životě i přes svůj pokročilej věk psí kusy. Jezdí na skejtu, vymejšlí spoustu koordinačních i balančních her a v lecčem by mě strčil do kapsy. Tady máte jeho youtube kanál.
Jak jsem se o tomhle pánovi dozvěděl? No já už jsem v jednom předchozím článku zmiňoval, že se rád hýbu a jako asi každej hybač a ohybač jsem narazil na jméno Ido Portal a později na jeho českýho žáka Petra Růžičku (mimochodem doporučuju minimálně pročíst web a pokud vás pohyb baví, se taky zúčastnit nějakýho semináře). No a ten zmiňoval, že Stephen Jepson se jednou objevil na Movement campu v Phuketu tuším. No a od tý chvíle se mě citát drží...
Spousta lidí by se totiž ráda hýbala, ale neví jak začít. Crossfit je pro lidi často úplně mimo jejich stratosféru, chodit do fitka se jim nechce (protože se mi budou smát, blbě u toho vypadám, potim se jak prase v chlívě...), běhat je pro ně úmorná, nablblá a opakující se činnost a tak vlastně nedělají nic. Nebo málo. Jenže lidský tělo je zkonstruovaný na pohyb. Dost pohybu. A nehýbat se, to pak bolí. No a proto si vždycky vzpomenu na tenhle citát a pokoušim lidem tuhle "filosofii" nabídnout jako alternativu. Proč? Protože to dává smysl!
Kdy jste ostatně naposledy byli "na hřišti"? Kdy jste si naposledy zahráli volejbal, šli se projít do parku zaházet si fresbeečkem, sedli si na zastávce do dřepu, provokovali lidi visením v MHD za tyč, stejně jako jste to (možná) dělali za mlada? Kdy jste se naposledy prošli po zábradlí, nebo zkusili slackline, kterou tady tak mocně podporuje 
Mimochodem malá odbočka k žonglování. Pokud znáte profesora Pavla Koláře, tak nedávno mu vyšla kniha Labyrint pohybu, kde žonglování přímo zmiňuje. Cituji:
"Experimenty prokázaly, že pokud budete šest týdnů několikrát denně žonglovat s míčky, aniž jste to kdy předtím zkoušela, vytvoří se vám mezi mozkovými centry zcela nové spoje a zvětší se vám množství šedé i bílé hmoty mozkové, tedy změní se anatomie vašeho mozku."
Podrobně ale jindy. K žonglování mám docela dost odkazů a teď už nemám úplně čas, protože mě volá jiná práce.
Proč to vlastně ale celý píšu? A jaká byla pointa?
Ukázat možná trochu jinou cestu k pohybu. Že i v pokročilým věku, kdy si člověk myslí, že už má na kahánku, si může hrát. Rozšiřovat svoje hranice. Testovat se. A nic moc k tomu nepotřebuje. Žádný spešl vybavení, ani budovy. Jen možná krapet pootočit mindset někam jinam. A místo lavičky určenou k sezení, vidět lavičku plnou možností. :)