Možná jste už o této britské úchylce slyšeli. Když před pěti lety zvedl z důvodu Brexitu a oslabení libry výrobce cenu o 10%, stáhl řetězec Tesco tuto národní pochoutku z prodeje, čímžjednak dopálil spotřebitele, jednak donutil Unilever zlevnit. Boj mezi koncerny dostal jméno Marmigate.
O jakou potravinu vlastně jde? Pomazánka, vlastně hnědá tekutina s konzistencí a barvou lepidla na boty a s chutí polévkového koření se vyrábí z kvasnic, které jsou odpadem při výrobě piva. Jedno balení jste mohli spatřit v epizodě "Do it yourself, Mr. Bean", kdy Bean svým hostům servíroval na Silvestra nasekané větvičky smočené v Marmite. V Británii používají slogan: Buď ji milujete nebo nenávidíte. U nás by se ujalo Babicovo: A když vám nebude chutnat, tak s ním zalepíte boty.
Nejenže existují kuchařky, jak Marmite využít v kuchyni (v některých receptech ji využívá i Jamie Olivier), existují i kuchařky, jak přijít Marmite na chuť a přejít z druhého tábora do prvního.
Když jsem v obchodě tuto ostrovní delikatesu uviděl, rozhodl jsem se ji vyzkoušet. Nevěnoval jsem ale pozornost tomu, že se v první řadě jedná o arašídové máslo, čímž jsem vlastně použil jeden z receptů, jak se stát Marmiteloverem.
Na rozdíl od Britů, kteří pomazánku roztírají tence na toust, namazal jsem si docela tlustou vrstvu na rohlík. Ten jsem zvládl sníst, v kombinaci s arašídovým máslem chuť nebyla příliš výrazná. Pochoutka to pro mě určitě nebude, s přivřenýma očima bych Peanut butter Marmite hodnotil jako poživatinu, jejímž benefitem je vysoký obsah vitamínu B. Takže co udělám se zbytkem? Nechal jsem psa olíznout prst s trochou pomazánky a docela mu šmakovala. Ještě zkusím, jestli nebude třeba chutnat dětem. Pokud nebude, tak se o ni asi s psiskem podělíme.
